dbpedia-owl:abstract
|
- Anthropornis (doslova člověkopták) byl obří tučňák, který žil ve třetihorách, zhruba před čtyřiceti miliony lety, tedy v období pozdního eocénu a počínajícího oligocénu. Dosahoval výšky 170–200 cm a vážil dle prostých odhadů kolem 90–100 kg.Kosti tohoto obřího tvora objevili paleontologové na Seymourově ostrově u antarktického poloostrova. (druh anthropornis nordenskjoeldi také na Novém Zélandě a v Adélině Zemi). Jejich staří odhadují zhruba na 45–33 milionů let. Ačkoli je lokalita bohatá na tyto exempláře, drtivá většina z nich je zvětráním izolovaná, což znamená, že zhruba jen dva kostní nálezy ze sta, jsou složeny z více než jedné části – ostatní jsou jen osamocené kostní články. Prostřednictvím titěrné a trpělivé práce paleontologů, se tak po bližším zkoumání podařilo nalézt jednotlivé kůstky nohou či křídel. Když na těchto místech leží pozůstatky asi tucty druhů s podobnými parametry, není jednoduché správně určit, která kost ke kterému jedinci patří. V 60. letech se paleontolog Dr. Brian J. Marples právě z oněch důvodu a obezřetnosti jemu vlastní, neodvážil alespoň hrubě označit, o jakého jedince se pravděpodobně jedná. Proto nálezy pouze očísloval a uvedl jen nutné informace. Takto označené pak byli uchovány ve sbírce.Až o 42 let později, jiný paleontolog Dr. Piotr Jadwiszczak učinil nutný krok, a pokusil se jednotlivé kosti poskládat. Podařilo se mu mimo jiné zrekonstruovat křídelní skelet, kterým tak napomohl odkrýt, jak asi Anthropornis vypadal, jaké dorůstal výšky či jak zdatným byl plavcem a potápěčem.Jeho křídlo je robustní v porovnání s moderními druhy, což značí, že dosahoval o mnoho vyšších rozměrů – údajně až dvoumetrové výšky. Skladba jednotlivých kostí rovněž ukazuje, že by mohl být Anthropornis dnešním druhům blízce příbuzný, s čímž se dříve nepočítalo. Jadwiszczak se také domnívá, že mohl být ještě lepším plavcem a potápěčem než je třeba tučňák císařský, který se potopil do hloubky větší jak půl kilometru – přesto se jedná jen o minimální odhad, jelikož se měřící zařízení pod tlakem údajně zničilo. Masivní křídla, jimiž byl Anthropornis obdařen, značí, že by měl zdolat ještě větší hloubky než žijící rekordman. Na druhou stranu je Jadwiszczakovo tvrzení zpochybňováno, a to z důvodu netypicky šikmého sklonu křídla – pažní kosti (humerus). Pro plavání je ale nejspíš sklon křídel nepodstatný. Mnoho moderních druhů ptáků drží křídla v částečně složené – přitažené – poloze, a přesto provádí hluboké ponory. Jadwiszczakovo tvrzení ale ještě podporuje obecný vztah mezi velikostí a hloubkou potápění u tetrapodů. U mořských ptáků a savců existuje totiž silná pozitivní korelace mezi tělesnou hmotností a maximální hloubkou ponoru. Podobně jako u žijících druhů tučňáků, čím vyšší či těžší pták, tím hlubší ponor, odhaduje se, že tatáž zákonitost panovala i před desítkami miliony let.Antarktida není nositelem jenom velkého nerostného bohatství, ale rovněž z velké části neprobádané historie, ke které patří i nepochybně velká škála dalších uchovaných fosílií. A tak co víme dnes, může být za pár desítek let úplně jinak. Otázkou je, zda-li je vůbec možné tajemství Antarktidy odkrýt, protože je vše ukryto pod tlustými vrstvy sněhu a ledu v nehostinných podmínkách.
|