| dbpedia-owl:abstract
|
- Polocké knížectví (bělorusky По́лацкае кня́ства, rusky По́лоцкое кня́жество), bylo slovanské knížectví v povodí západní Dviny, Bereziny a Němenu.Bylo prvním významným státním útvarem na území dnešního Běloruska (a částečně dnešního Lotyšska) a kolébkou běloruské státnosti. Hlavním městem byl Polock, jež je v pramenech (Nestorově letopise, či též Pověsti dávných let) poprvé zmiňován roku 860. Podléhalo mu ještě patnáct dalších měst, mezi nimi Vitebsk, Minsk, Orša, Zaslav, Borisov, Braslav, Lukoml či Lahojsk. Na východě hraničilo s krivičským knížectvím, na jihu s turovským knížectvím, které vzniklo na území Dregovičů.Knížectví vzniklo v 10. století, jeho etnickým základem byl zřejmě slovanský kmen Krivičů. Prvním, polomýtickým knížetem staroběloruského státu byl Ragnvald I., počeštěle Rohovlad, (vládl snad 945-978), který byl možná Varjagem (tedy Vikingem). Největšího rozkvětu dosáhlo knížectví za Vseslava Brjačislaviče (1044–1101), který těžil z krize uvnitř Kyjevské Rusy a ze zprostředkování obchodu mezi Kyjevem a Skandinávií. Na přelomu 12. a 13. století se Polocký stát dostal do krize, rozpadl se na úděly (vitebský, minský, drutský), většina měst připadla Smolensku, území kolem Západní Dviny získali mečoví rytíři. V roce 1307 bylo připojeno k Litvě, a to jako autonomní část Litevského velkoknížectví. Tuto autonomii ztratilo koncem 14. století (kolem 1397), čímž zaniklo.
|
