| dbpedia-owl:abstract
|
- Právním jednáním (latinsky negotium) svéprávná osoba nabývá práva a zavazuje se k povinnostem. Je projevem vůle člověka s právními následky, jde tedy o jednu z právních skutečností. Právně lze jednat konáním (komisivní jednání) nebo opomenutím (omisivní jednání), může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (konkludentně). Svým obsahem a účelem musí právní jednání odpovídat dobrým mravům i zákonu. Jestliže je v rozporu s právem, jedná se o protiprávní jednání, jehož následkem je delikt. Nejčastějším projevem právního jednání obecně je ale smlouva.Dříve bylo právní jednání vyjádřeno pojmem právní úkon, který byl v § 34 občanského zákoníku definován jako „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují“. Tato zákonná definice se stala předmětem kritiky (například Karel Eliáš), neboť výraz zejména implikoval existenci takových právních úkonů, které vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností nezpůsobovaly, aniž by však bylo zřejmé, jak takové neuzavřené a „nedefinující“ (nevymezující) definici rozumět a jak ji prakticky uplatňovat. S novým občanským zákoníkem se české právo vrátilo k původnímu označení právní jednání, které podle jeho § 545 vyvolává nejen ty právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, ale také ty, které plynou ze zákona, dobrých mravů, obecných zvyklostí a ze zavedené praxe stran.
|
