dbpedia-owl:abstract
|
- Thun-Hohensteinové jsou šlechtický rod původem z Tyrolska, od 17. do 20. století vlastnili rozsáhlé statky v Čechách (Děčín, Klášterec nad Ohří, Benešov nad Ploučnicí, Choltice). Rod se připomíná od 11. století, později se rozdělil do několika větví, největšího významu dosáhla linie Castell-Brughier, která se v 17. století usadila v Čechách. Thunové se významně uplatnili v církevních funkcích, čtyři členové rodu byli biskupy v Tridentu, dva zastávali post arcibiskupa v Salzburgu, další se uplatnili i v jiných diecézích habsburské monarchie a Svaté říše římské (Pasov, Gurk, Seckau). V roce 1629 byl celý rod povýšen do hraběcího stavu. V české linii se Thunové zapsali do barokní architektury, jednak na venkovských sídlech (Děčín, Choltice), s jejich jménem je spojeno celkem pět paláců v Praze, jeden z nich je sídlem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v dalším Thunovském paláci sídlí velvyslanectví Velké Británie v České republice. Česká linie se později rozdělila na čtyři větve, jejichž potomci vlastnili statky v Čechách do roku 1945. Řada členů rodu dosáhla vysokého postavení ve státních službách, diplomacii nebo armádě. František Antonín Thun-Hohenstein (1847-1916), rakouský předseda vlády a dlouholetý místodržitel v Čechách, byl v roce 1911 povýšen do knížecího stavu. Všechen majetek v Československu byl Thunům zkonfiskován v roce 1945, rod dnes žije převážně v Rakousku. Z moravské linie pochází významný rakouský herec Friedrich von Thun (*1942).V Čechách se jako první objevil Kryštof Šimon Thun (1582-1635), císařský hofmistr a vojevůdce ve službách johanitského řádu, který začal po Bílé hoře skupovat rozsáhlá severočeská panství (Benešov nad Ploučnicí, Bynov, Děčín, Egerberk, Felixburg, Jílové, Klášterec nad Ohří atd.), ale získal majetek také například ve východních Čechách, kde koupil Choltice (1623). O tom, jakým způsobem tehdy probíhaly majetkové transakce, svědčí například nákup Děčína, který Kryštof Thun získal za velmi nízký odhad 160 000 zlatých, přičemž hotově zaplatil jen 60 000 zlatých a zbytek měl splácet po 15 000 zlatých každoročně v následujících letech. Poslední splátky zaplatily až generace jeho prasynovců počátkem 70. let. 17. století. Pro uchování majetku pro své příbuzné musel Kryštof Thun získat papežské svolení, protože jinak by jeho statky připadly řádu sv. Jana, jehož byl Kryštof členem. Dědicem Kryštofa Šimona Thuna byl jeho synovec Jan Zikmund (1594-1646), místodržící Českého království, který měl ze tří manželství devět synů, z nichž pět se uplatnilo v církevních službách; Guidobald (1616-1668) byl kardinálem a arcibiskupem v Salzburgu, Václav (1629-1673) biskupem v Pasově a Jan Arnošt (1643-1709) taktéž arcibiskupem v Salzburgu. Službu církvi a státu pak spojil další z bratrů František Zikmund (1639-1702), velkopřevor a admirál námořnictva Maltézského řádu, vrchní velitel papežského vojska a císařský maršál. Další tři bratři si rozdělili rodový majetek, a to tak, že nejstarší Michael Osvald (1631-1694) získal Benešov a Klášterec a sám navíc koupil Žehušice (1661), Ledeč nad Sázavou (1677) a Svojšice (1689). Michael Osvald také proslul jako aktivní stavebník, čehož jsou dokladem zámky v Klášterci a Žehušicích a dva pražské paláce. Michael měl však jen dvě dcery, které postupně převzaly Ledeč, ale převážnou část majetku (Benešov, Klášterec, Žehušice) po jeho smrti zdědil mladší bratr Maxmilián (1638-1701), který byl původně jen majitelem Děčína s přidruženými statky. Děčín se v době Maxmiliána Thuna stal předmětem velkorysé barokní přestavby zámku a celého města. Nejmladší z bratrů, Romedius Konstantin (1641-1700) byl generálem a zdědil Choltice. Jeho aktivita na poli kultury se projevila stavbou zámku v Cholticích, přičemž na jeho jméno dodnes upomíná kaple zasvěcená patronovi sv. Romediovi. Romediův jediný syn Romedius Jan František (1683-1719) však zemřel bez potomstva, takže i jeho majetek přešel na Maxmiliána, respektive jeho potomstvo. Maxmiliánův vnuk Jan Josef František Antonín (1711-1788) zdědil ve věku devíti let všech dvanáct panství v Čechách, mimoto také statky v Rakousku a Tyrolsku. V generaci jeho synů se rod rozdělil na čtyři větve (kláštereckou, děčínskou, choltickou a benáteckou). Koncem 19. století všem čtyřem větvím patřilo v Čechách a na Moravě přes 40 000 hektarů půdy.
|