| dbpedia-owl:abstract
|
- Vykřičník (!) je interpunkční znaménko, které se zpravidla používá pro ukončení věty rozkazovací nebo zvolací, po citoslovci nebo ke zdůraznění věty oznamovací. V češtině se od předcházejícího slova odděluje zúženou mezerou; ve francouzštině se od něj odděluje mezerou (resp. správně typograficky slabou spacií/osminou čtverčíku).Vykřičník se jako interpunkční znaménko začal používat v 16. století. Dnešní podoba se však ustálila až s rozvojem typografie, v 17. století. Historici typografie se většinou kloní k názoru, že vykřičník vznikl z latinského slova „io“, citoslovce nadšení. To se na konci otázek zkracovalo na “Io.”, přičemž sázením I a o z jednoho tiskařského typu se postupně vyvinul dnešní znak. Původní význam „nadšení“ se rozšířil ke dnešním významům příkazu, důrazu a výstrahy. Jako logotypy se vykřičník i otazník osamostatnily a používají se i mimo psaný text.V češtině je začátek používání vykřičníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem bratrského pravopisu. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. Martin Hattala v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak podivení“ (!) spolu se „znakem otázkovým“ (?) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“. Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku. František Bartoš v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla, podobně jako Hattala, na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník). Teoretici používali pro označování dělicích znamének nejednotnou terminologii, pro vykřičník se krom zmíněného Hattalova „znaku podivení“ používaly například názvy „vzvolavník“ (Karel Koblížek, 1876), „zvolavník“ (František Bačkovský) či „rozkazník“ (Pravopis ve škole obecné, K. Taubenek a T. Duchacká, zmiňuje též František Bačkovský v Brusu jazyka českého – např. ve 4. vydání z roku 1894). Dnešní názvy pocházejí víceméně od Františka Bartoše. Slovo „vykřičník“ bylo ostatně původně obsazeno jiným významem, Václav Hanka jím označoval citoslovce.
|
