| dbpedia-owl:abstract
|
- Neokonzervatismus (anglicky neoconservatism nebo neoconservativism) je politický směr, který se prosadil v USA a v Republikánské straně v posledních zhruba 20 - 30 letech jako reakce na levicový radikalismus šedesátých let. Samotné označení neokonzervativci pochází od jejich ideových oponentů. Autorem termínu je americký socialistický politik Michael Harrington. Za zakladatele neokonzervatismu bývají označování newyorští intelektuálové, kteří v té době navštěvovali City College of New York. Jednalo se o levicově smýšlející antikomunisty, kteří vystupovali proti liberalizaci společnosti v 60. letech a vzestupu tzv. counter culture, stavějící se nepřátelsky vůči západní civilizaci. Jedním z těchto lidí zastávajících dříve levicové postoje, byl Irving Kristol, který je některými považovaný za „kmotra neokonzervatismu“, Sám Kristol charakterizoval neokonzervativce jako liberála, který byl přemožen realitou.Přestože byla řada neokonzervativců židovského původu, rozhodně nelze tvrdit, že se jedná se o čistě židovský fenomén. Mezi jeho významnými představiteli se najdou křesťané, jak z katolického (Michael Novak, Richard Neuhaus či George Weigel), tak z protestantského prostředí (Jeane Kirkpatricková a Peter L. Berger).Hlavní body neokozervativního myšlení vymezil na konci 70. let Irving Kristol ve své eseji Confessions of a True, Self Confessed-Perhaps the Only Neoconservative. Přiznává zde sice, že vztahy s otatními konzervativci jsou nelehké, nicméně nemusí být nutně nepřátelské. V osmi bodech vyzdvihuje jednak důležitou roli tržní ekonomiky, rodiny a náboženství ve společnosti. Vedle toho kritizuje politický utopismus coby mor pro společnost a naopak vyzdvihuje pragmatismus. Vytýká liberalismu neustálé zasahování do ekonomiky a naopak benevolenci v morálních otázkách.S klasickými konzervativci mají tedy neokonzervativci společné důrazy na tradiční hodnoty jako rodina, vzdělání, tradiční morálka apod., ovšem neodmítají ani státní zásahy přinášející podporu těchto hodnot. Důležitým prvkem jejich úvah je právě hledání optimálního bodu státní podpory „pozitivních vlastností”. Tedy například určení podpory státu v nezaměstnanosti tak, aby nebyla příliš vysoká a stimulovala tak občana k hledání zaměstnání, přitom ho ovšem nenechávala „na pospas”. Nebo nacházení bodu, kdy přerozdělování státních příspěvků začíná narušovat hospodářský růst. Jako základní hnací prvek úspěšné společnosti vnímá prosperitu, která má však být pouze prostředkem k rozvíjení vyšších cílů jako kultura, vzdělání, osobní rozvoj či náboženství.
|
