Římský senát byl v době republiky zřejmě nejvýznamnější institucí římského státu, přičemž senátoři, jeho členové, náleželi k nejváženějším římským občanům. Až do zrodu principátu nebyl senát obdařen zákonodárnou pravomocí, nýbrž mohl pouze schvalovat a vydávat nezávazná usnesení (senatus consultum) určená lidovým shromážděním (comitia). Přesto disponoval značným vlivem na římskou politiku. Jednalo se o oficiální orgán, jenž přijímal zahraniční vyslance a jmenoval správce provincií.
