| dbpedia-owl:abstract
|
- Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus (před nástupem na trůn Tiberius Claudius Nero Germanicus; 1. srpna 10 př. n. l. – 13. října 54), známý spíše jako Claudius, byl římský císař z julsko-klaudijské dynastie, vládnoucí od roku 41 až do své smrti. Narodil se jako syn Nerona Claudia Drusa a jeho manželky Antonie mladší ve městě Lugdunum a stal se tak prvním římským císařem příchozím na svět mimo Itálii.V důsledku onemocnění prodělaného v dětském věku trpěl různými fyzickými vadami, vylučujícími ho podle mínění jeho rodiny z účasti na veřejném životě. Po dlouhou dobu se v soukromí oddával studiu dějin a teprve za vlády svého synovce Caliguly zastával v roce 37 úřad konzula. Tiberius a Caligula ho pro jeho domnělou duševní omezenost nepokládali za hrozbu, což ho ušetřilo osudu mnoha jeho příbuzných a jiných předních Římanů, které nechali usmrtit nebo poslat do vyhnanství. Když Caligula padl roku 41 za oběť spiknutí, senát se radil o obnovení republiky. Pretoriánská garda mezitím prohlásila za císaře Claudia, posledního přeživšího dospělého mužského příslušníka vládnoucího rodu.I přes nedostatek politických zkušeností se ukázal jako schopný administrátor a ambiciózní stavitel a projevoval mimořádný zájem o soudnictví. V roce 43 zahájil dobývání Británie, čímž došlo k prvnímu výraznějšímu rozšíření římského impéria od dob Augusta. Při řízení říše se spoléhal na císařské propuštěnce, jimž svěřil výkon vznikající centralizované správy. Se senátem udržoval napjaté a komplikované vztahy, způsobené několika komploty a tvrdými postihy některých jedinců. Desítky popravených senátorů a stovky jezdců nevypovídají ani tak o Claudiově krutosti, jako spíše o slabosti jeho postavení. Během svého panování se do jisté míry ocitl ve vleku mocných propuštěnců a intrikujících manželek: nejprve Messaliny, pokoušející se ho v roce 48 připravit o trůn, a po jejím pádu Agrippiny mladší. Přestože měl Claudius vlastní potomky, po jeho smrti roku 54 se ujal vlády Agrippinin syn Nero, jehož adoptoval.Antičtí historikové vykreslují Claudia jako úsměvnou postavu podléhající nadměrnému vlivu svého okolí. V jejich nepříznivém postoji se odráží nepřátelství vyšších vrstev římské společnosti vůči tomuto císaři, jemuž se od nich nedostávalo patřičné podpory. Jednostranné hodnocení senátorské historiografie částečně zpochybňují dochované dokumenty svědčící o Claudiově energičnosti, s níž se věnoval státním záležitostem.
|
