| dbpedia-owl:abstract
|
- Žebrová klenba je klenba, jejíž klenbové zdivo je vyztuženo na líci (spodní ploše, patrné z interiéru pod klenbou) žebry, směřujícími od výběhů (klenebních patek; obvykle v koutech zaklenuté prostory) do vrcholu klenby – středu klenebního pole. Konstrukčně do jisté míry příbuzné klenby na rubu pásy či pruty tvořenými zesíleným zdivem či dekorativně upravenými příložkami obvykle nejsou označovány jako žebrové, ale podle tvaru klenební plochy (může jít o křížové klenby, kupole i plackové klenby, případně i klenby valené).Při zaklenutí prostory nad čtvercovým či mírně obdélným půdorysem s žebry na líci klenby sledujícími či vyztužujícími hrany klenebních ploch a protínajícími se ve vrcholu uprostřed klenebního pole mluvíme o žebrové křížové klenbě. Takové klenby jsou typické především pro evropskou pozdně románskou a raně a vrcholně gotickou architekturu (Gotická klenba). Lícová klenební žebra byla v této době většinou pojednána jako specifické architektonické prvky, členěné především různými profilacemi, jež se také s vývojem slohu proměňovaly; při uměleckohistorickém výzkumu jsou tak velmi často efektivní pomůckou pro chronologické zařazení doby vzniku památek. Součástí takové klenby jsou velmi často konzoly či sloupkové hlavice, podpírající výběhy žeber, a svorníky v průsečíku klenebních žeber, zpravidla kruhové, ale i jiných tvarů (čtyřlist - kvadrilob), často se sochařsky vytvořenou reliéfní výzdobou.V pozdní gotice se klenební umění velmi rozvinulo, přičemž se zejména postupně obohacovaly a komplikovaly klenební obrazce,zvané též i v češtině figury . Z patek vybíhalo více klenebních žeber, velmi často tvořících méně či více složité hvězdice (hvězdové klenby), vějířovité útvary (Anglie) či tzv. kroužené obrazce (kroužené klenby) s žebry v půdorysném průmětu vytvářejícími křivky, často tvořícími kompozice v podobě hvězdic či květů (Vladislavský sál v Praze, kostel sv. Mikuláše v Lounech, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře).U hvězdových kleneb mohou být výběhy žeber i mimo kouty (kaple sv. Václava v chrámu sv. Víta v Praze, podobně věž tvrze v Tuchorazi). Klenební výběhy nabývají u staveb vyspělých stavebních a kamenických hutí velmi složitých forem s prostorovým pronikáním žeber, která nejednou ve virtuózních stereometrických hříčkách mohou zcela popírat původní statickou funkčnost žeber. Podobné tvůrčí snahy se projevují i v útvarech žeber vzájemně se různě protínajících, dotýkajících, či dokonce se sochařsky zpracovanými improvizovanými spoji. Napodobování přírodních motivů, navazující na církevní i světskou symboliku, se projevilo v transformaci žeber do podoby větví (královská oratoř v chrámu sv. Víta v Praze, sloupová síň na zámku v Bechyni) či dokonce lidského těla (Hassfurt, Ritterkapelle). V některých případech jsou takto konstrukční klenbová žebra rozvinuta v doplňujících nástěnných malbách.K vrcholům klenebního umění na území nynější České republiky náleží prostorově náročně komponované klenby projektované Benediktem Rejtem (Jezdecké schody Vladislavského sálu na Pražském hradě a šnekové schodiště tamtéž).V podélných prostorách se aditivní řazení klenebních polí (pozdně románské až vrcholně gotické stavby) mění v tom smyslu, že se stírají rozhraní mezi jednotlivými poli, a to např. v důsledku toho, že šikmo směřující (diagonální) žebra probíhají do sousedního pole – navázáním polí pak často vznikají tzv. síťové klenby (vysoký chór chrámu sv. Víta v Praze). Podobně jsou spojovány a proplétány hvězdové či kroužené obrazce pozdně gotických kleneb.Problematika je však velmi rozsáhlá. Výše uvedený základní přehled doplňují méně frekventované obkročné klenby (např. závěr kostela sv. Michala v Opatovicích na Novém Městě v Praze), klenby s volnými (visutými) žebry a svorníky (sakristie a jižní předsíň chrámu sv. Víta v Praze; kostel Panny Marie v Mostě) a četné další varianty.V renesanci se ve střední Evropě zejména u sakrálních staveb jako ohlas či doznívání gotického slohu používala častěji žebra iluzívní (tedy nesouvisející s konstrukcí klenbového zdiva), zhotovená např. ze štuku či tvarových cihel (loď kostela sv. Václava na Zderaze v Praze na Novém Městě).V baroku bylo užití klenebních žeber na líci klenby spíše ojedinělé. V Čechách a na Moravě se však na několika stavbách uplatnila štuková žebra, tvořící zejména hvězdové či kroužené obrazce – tento sloh tzv. barokní gotiky uplatnil ve svém díle především architekt Jan Blažej Santini-Aichel). Naopak bylo v baroku časté vyztužení kleneb rubovými žebry či příložkami, zatímco líce byly ozdobené jen plochými štukovými obrazci či rámy nebo velmi oblíbenými freskami (např. s malovanými iluzívními průhledy do nebes s mýtickými scénami).V novější době se žebrové klenby uplatnily především v období historizujících slohů zejména ve druhé polovině 19. století na stavbách novogotických, při romantických rekonstrukcích např. hradních zřícenin či kostelů i jejich dostavbách (příčná loď a trojlodí chrámu sv. Víta v Praze).Také se zrodem uvědomělé památkové péče (od poloviny 19. století) souvisejí snahy o slohové doplňování dříve zřícených či podstatněji změněných staveb (např. arkádové ochozy nádvoří hradu Zvíkova, ambity Anežského kláštera v Praze).Dekorativní působivost žebrových kleneb i jejich symbolické uplatnění (nebeská klenba) vedly od středověku i k zobrazování žebrových kleneb jako vhodného pozadí či prostředí pro světecké scény v kostelích, ale také pro zobrazení událostí z panovnických dvorů apod.V menším měřítku se klenby staly i součástí drobné architektury (např. baldachýny nad oltáři či významnými náhrobky) či sochařské výzdoby staveb (baldachýny nad sochami v ostěních portálů či na příporách klenby; hradní kaple na hradě Křivoklát) i oltářních nástavců.
|
.jpg?width=300){kind=link}
.jpg){kind=link}
.jpg){kind=link}